„Většina lidí přichází na tento svět, aby se něčemu naučila,"

„Ostatní přicházejí proto, aby pomohli těm, kteří to potřebují, anebo proto, aby splnili určitý zvláštní, vysoce důležitý úkol." Pronikavě se na mě zadíval, aby se ujistil, že ho sleduji, a potom pokračoval: „V mnoha náboženstvích se káže o pekle — o místě, kde dochází k potrestání nebo kde se odpykávají lidské hříchy. Ale peklo je tady na tomto světě, zatímco náš skutečný život je na onom světě. Sem se přicházíme učit, platit za chyby, kterých jsme se dopustili v minulých životech, nebo — jak už jsem řekl -ve snaze vykonat nějaké důležité poslání. Ty jsi tu proto, abys splnil úkol vztahující se k lidské auře. Tvými »nástroji« bude výjimečně citlivá okultní vnímavost, mimořádně vysoká schopnost vidět lidskou auru a veškeré vědomosti týkající se všech druhů okultních umění, které jsme ti schopní dát. Nejvyšší rozhodl, aby byl ke zvýšení tvých schopností a talentu použit každý dostupný prostředek: přímá výuka, praktické zkušenosti i hypnóza, Použijeme všechno, jen abychom do tebe dostali v co nejkratším čase co nejvíc znalostí."


„Tohle je na mou duši peklo, jen co je pravda!" zvolal jsem zkroušeně, Láma se mému výrazu zasmál. „Ale tohle peklo je pouze schůdek k životu daleko lepšímu," odpověděl. „Tady se můžeme zbavit některých základních nedostatků. Tady, během několika málo let pozemského života se dokážeme oprostit od zlozvyků, které by nás jinak soužily na onom světě nepředstavitelně dlouho. Tady, oproti životu na onom světě, trvá život jen pouhé mžiknutí oka. Většina obyvatel Západu si představuje, že když člověk zemře, sedí pak na obláčku a brnká na harfu. Ostatní si myslí, že opustí-li kdo tento svět a přejde do jiného, existuje v jakémsi mystickém stavu nicoty, a to se jim líbí." Zasmál se a pokračoval: „Kdybychom je tak mohli přivést k tomu, aby si uvědomili, že život po smrti je mnohem skutečnější než cokoliv jiného tady na Zemi. Vždyť všechno na tomto světě se skládá z vibrací. Celý svět je z vibrací — a všechno se to dá přirovnat k oktávě na hudební stupnici. Přejdeme-li na druhou stranu smrti, oktáva na stupnici se rozšíří." Odmlčel se, vzal mě za ruku a klouby mi zaťukal o podlahu. „Tohle, Lobsangu," řekl, „ je kámen - vibrace, kterou nazýváme kamenem." Znovu mě vzal za ruku a mými prsty mi přejel přes roucho. „Tohle," dodal, „jsou vibrace, určující vlnu. A i když na stupnici vibrací posuneme všechno vzhůru, dokážeme dál zachovat příslušné odstupňování tvrdosti a měkkosti. Takže v životě po smrti, v tom skutečném životě můžeme vlastnit věci zrovna tak jako na tomto světě. Je ti to jasné?" zeptal se.

Samozřejmě že mi to jasné bylo. O takových věcech jsem věděl už dlouhou dobu. Láma mi skočil do úvah. „Ano, vím, že to všechno tady u nás je běžně známé, ale jestliže takovéto nevyjádřené úvahy vyslovíme nahlas, budeš je chápat zřetelněji. Později," dodal, „pocestuješ do zemí západního světa a tam tě potká nemálo potíží s jejich náboženstvím." Trochu kysele se pousmál a poznamenal: „Křesťané nás nazývají pohany. V jejich bibli je psáno, že Kristus putoval pustinami. Naše záznamy vypovídají, že procestoval Indii, věnoval se tam studiu indických náboženství a potom přišel do Lhasy a učil se v Džókchangu u našich největších kněží té doby. Kristus vytvořil dobré náboženství, ale křesťanství provozované dnes není takové, jaké vytvořil on." Podíval se na mě poněkud přísněji a řekl: „Vím, že tě to poněkud nudí, a myslíš si, že jenom tak povídám, ale já jsem západní svět procestoval a je mou povinností tě varovat před tím, s čím se tam setkáš. Nejlepší bude, když ti o jejich náboženství povím, protože vím, že si to tak lépe zapamatuješ." Celý jsem zrudl. V myšlenkách jsem si totiž opravdu říkal: „Ach, kolik slov..."

Mniši venku po chodbách v tichosti směřovali do chrámu na večerní bohoslužbu. Trubači nahoře na střeše pohledem přelétli přes údolí a rozezvučeli posledními tóny odcházející den. Tady přede mnou můj učitel láma Mingjur Tundrup pokračoval ve svém výkladu. „Na Západě jsou dvě základní náboženství a nesčetné množství jejich podskupin. Židovské je staré a tolerantní. Židé ti nezpůsobí žádná trápení, žádné obtíže. Po staletí byli sami pronásledováni a s ostatními cítí velké slitování a porozumění. Křesťané už tak tolerantní nejsou - kromě nedělí. Nebudu teď jednotlivé víry rozebírat, to si přečteš, ale povím ti, jak náboženství vznikla."

„V raném vývojovém období žili lidé nejprve v nepatrných skupinách, ve velmi nepočetných kmenech. Neměli žádné zákony, žádné normy vzájemného chování. Jediným zákonem byla síla. Silnější a divočejší kmen vedl válku proti těm slabším. Časem se objevil člověk, který byl silnější a moudřejší. Uvědomil si, že se jeho kmen stane nejmocnějším, bude-li zorganizovaný. Založil náboženství a normy vzájemného chování. Ploďte se a množte se - přikázal s vědomím, že čím víc dětí se narodí, tím silnější jeho kmen bude. Cti otce svého a matku svou - přikázal, vědom si toho, že poskytne-li rodičům autoritu nad dětmi, získá ji zase on nad rodiči. Věděl také, že pokud děti přesvědčí, aby byly svým rodičům vděčny, bude snadnější posílit kázeň. Nezcizoložíš — hřímal prorok té doby. Jeho skutečným příkazem bylo, aby kmen nebyl znečištěn krví člena jiného rodu, neboť v tom případě by se rozštěpila věrnost - pocit příslušnosti. Během času kněží zjistili, že jsou i takoví, kteří ne vždycky učení víry poslouchají. Po velkém přemýšlení a mnoha diskusích vypracovali kněží systém odměny a trestu. Nebe, ráj, Walhalla — nazývej to, jak chceš — bylo místo určené těm, kteří kněze poslouchali. Pekelný oheň a zatracení s věčnými mukami byly pro ty, kdo neposlouchali."

„Pane, tak vy tedy máte proti organizovanému náboženství na Západě výhrady?" zeptal jsem se. „Ne, to rozhodně ne," odvětil. „Je mnoho těch, kteří se cítí být ztraceni, nemají-li pocit anebo představu vševědoucího Otce, shlížejícího na ně shůry spolu se soudným andělem, zaznamenávajícím každý dobrý i špatný skutek. My jsme bohem pro mikroskopické bytosti obývající naše těla, i pro ty ještě menší, které zas obývají jejich molekuly! Co se týče modlitby, Lobsangu, nasloucháš často modlitbám bytostí žijících v tobě na molekulární úrovni?" „Ale, říkal jste, že modlitba je účinná," namítl jsem trochu překvapeně. „Ale ano, Lobsangu, modlitba je náramně účinná, modlíme-li se k vlastnímu nadvědomí, k naší skutečné součásti, nacházející se na jiném světě - k součásti, která ovládá naše loutkové provázky. Modlitba je velice účinná, pokud jsme poslušní prostých přírodních zákonů, které jsou její podstatou."

Usmál se na mě a řekl: „Člověk je pouhé smítko v bouřlivém světě. Je spokojen jedině tehdy, cítí-li bezpečí něčeho jako je mateřské objetí. Pro lidi na Západě, necvičené v umění umírat, je poslední myšlenkou, posledním výkřikem: Maminko! Člověk sám sebou nejistý, avšak pokoušející se budit dojem, že věří v sebe sama, začne dumlat cigaretu či doutník tak jako dítě dudlík. Psychologové jsou toho názoru, že návyk kouření je vlastně pokus o návrat do doby raného dětství, kdy dítě saje výživu a bezpečí z matky, Náboženství je utěšitel, zatímco znalost o pravdě života a smrti přináší ještě mnohem větší útěchu. Když žijeme na Zemi, jsme jako voda. Jako pára jsme, když ve smrti přecházíme na druhou stranu a pak se při opětovném narození na tento svět znovu srážíme na vodu."

„Pane!" zvolal jsem, „a vy si myslíte, že by děti neměly rodiče uctívat?"

Trochu překvapeně se na mě podíval: „Ale propánakrále, Lobsangu, samozřejmě že by děti svoje rodiče respektovat měly, pokud si to ti rodiče zaslouží. V žádném případě by se přehnaně autoritativním rodičům nemělo dovolit ničit své děti, a naopak dospělí potomci mají hlavní zodpovědnost vůči svojí manželce nebo manželovi. Rodičům by se nemělo dovolovat tyranizovat svoje dospělé potomstvo a poroučet mu. Dovolit jim jednat takovým způsobem znamená poškozovat je i sebe sama. Vytváří to dluh, který takoví rodiče budou muset splatit v některém z příštích životů." Zamyslel jsem se nad vlastními rodiči, nad přísným a drsným otcem, který mi nikdy nebyl tátou, nad matkou, jejíž hlavní starostí byl společenský život. Pak jsem pomyslel na lámu Mingjura Tundrupa, který byl pro mě víc než matka i otec - byl to jediný člověk, který mi za všech okolností prokazoval vlídnost a lásku.

...

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4 /* Style Definitions */ table.MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin:0cm; mso-para-margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:10.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-ansi-language:#0400; mso-fareast-language:#0400; mso-bidi-language:#0400;}

„Ctihodný lámo," namítl jsem, „smím připojit dvě poznámky?" „Zajisté," odpověděl. „Říkal jste, že se učíme rychleji, když jsou podmínky tvrdé. Já bych ale dal přednost o trochu větší laskavosti. Učil bych se i tak." „Opravdu?" zeptal se. „Studoval bys posvátné knihy i kdybys neměl strach z učitelů? Podílel by ses na práci v kuchyni, i kdyby ses nebál trestu za lenost? Dělal bys to?" Svěsil jsem hlavu. Byla to pravda. Pracoval jsem v kuchyni, jenom když mi to přikázali. Učil jsem se z posvátných knih, protože jsem se bál neúspěchu. „A tvoje další otázka?" zeptal se láma. „Povězte, pane, jak brzdí stereotypní náboženství vývoj člověka?" „Dám ti dva příklady," odpověděl. „Číňané věřili, že nezáleží na tom, co v současném životě dělají, protože mohou zaplatit za chyby a hříchy až se sem znovu vrátí. A tak přijali politiku duchovní lenivosti. Náboženství se jim stalo jakoby opiátem a vtáhlo je do duchovní zahálky. Začali se na příští životy natolik spoléhat, že jejich umění a dovednost ustrnuly. Čína se tak stala podřadnou mocností, kde loupeživí válečníci rozpoutali vládu hrůzy a plenění."

Všiml jsem si, že Číňané ve Lhase byli přespříliš krutí a úplně odevzdaní fatalismu. Smrt pro ně neznamenala nic víc než přejít do vedlejšího pokoje. Vůbec jsem se smrti nebál, ale chtěl jsem dokončit svůj úkol raději v jednom životě, než abych ztrácel čas a musel se pak na tento svět několikrát pro sobě vracet. Rození, období bezmocného dítěte, povinnost chodit do školy, to všechno pro mě bylo trápení. Doufal jsem, že tento život pro mě bude na Zemi tím posledním. Číňané vytvořili báječné vynálezy, úžasná umělecká díla, skvostnou kulturu. V dnešní době, protože příliš otrocky lpěli na náboženské víře, je postihl úpadek a čínský lid se stal snadnou kořistí komunismu. Kdysi bývaly v Číně věk a vzdělanost hluboce uctívány tak, jak tomu má ostatně být. Nyní se už mudrcům úcta, která jim náleží, nevzdávala. Jediné, na čem začalo záležet, bylo násilí, osobní prospěch a sobectví.

„Lobsangu!" Moje zamyšlení prolomil hlas mého učitele. „Pověděli jsme si o náboženství, které svádělo k nečinnosti a hlásalo, aby nikdo žádným způsobem neovlivňoval druhého, aby tím dotyčný nezvýšil vlastní karmický dluh, který se přenáší z jednoho života do druhého." Zadíval se ven, přes město Lhasu, na naše mírumilovné údolí a pak se zas otočil ke mně. „Západní náboženství mají zas tendenci k útočnosti. Lidé tam nejsou spokojeni s tím, že si mohou věřit, v co chtějí, a jsou ochotni i zabíjet, jen aby ostatní přiměli ke stejné víře." „Já nechápu, jak se vraždění může spojovat s jakoukoliv náboženskou praktikou," poznamenal jsem. „Zajisté, Lobsangu," odpověděl láma, „ale třeba v době španělské inkvizice jedna odnož křesťanů vystavovala týrání všechny ostatní, aby mohli být obráceni a spaseni. Lidé byli natahováni na skřipec a upalováni u kůlu, jen aby změnili své přesvědčení. Dokonce ještě i dnes tito lidé vysílají misionáře, kteří se všemožně pokoušejí dosáhnout u jiných obrácení. Zdá se, že si svou vírou jsou tak nejistí, že potřebují, aby ostatní jejich postoj potvrdili a schválili, patrně podle představy, že množství je ubezpečující."

„Pane," řekl jsem, „myslíte si tedy, že by lidé měli náboženství vyznávat?" „Proč ne, když cítí takovou potřebu," odpověděl mi láma. „Jestliže lidé doposud nedosáhli úrovně, kdy mohou přijmout koncepci nadvědomí a Manua světa, pak pro ně přilnutí k některému formálnímu náboženskému systému může být oporou. Je lidem mentální a duchovní disciplínou a dává jim pocítit, že patří do rodinného shromáždění, které má shovívavého Otce, bdícího nad nimi, jakož i soucitnou Matku, připravenou vždy k přímluvě. Ano, pro ty, kdo jsou na odpovídajícím vývojovém stupni je takové náboženství dobré. Čím dřív si však tito lidé uvědomí, že by se měli modlit k vlastnímu nadvědomí, tím dřív se rozvinou. Někdy se nás ptají, proč tedy máme v našich chrámech svaté sochy nebo proč vůbec máme chrámy. Na to můžeme odpovědět, že sochy jsou připomenutím, že i my se můžeme rozvíjet dál a dál a za čas se stát vysoce oduševnělými bytostmi. A co se našich chrámů týče - jsou to místa, kde se mohou shromažďovat lidé stejného zaměření, aby si při uvědomování svého nadvědomí vzájemně dodávali síly. Při modlitbě, i kdyby nebyla správně cílena, je člověk schopen dosáhnout vyššího vibračního stupně. Meditace a rozjímání v chrámu, synagóze či kostele jsou tudíž prospěšné."

Aktualizováno ( Úterý, 10 Leden 2012 20:46 )