109.jpg
Home Citáty Ukázky z knih Příběh Lobsanga Rampy - Lobsang Rampa
Karma! V mysli mi živě vytanula lekce, kterou jsem kdysi absolvoval v daleké milované Lhase...


Cinkání stříbrných zvonků ustalo. Údolím Lhasy dozněl pronikavý hlas trubek, které v řídkém a mrazivém vzduchu tak ostře zněly. Kolem vládlo zlověstné ticho, které by nemělo být. Ze snění jsem se probral právě ve chvíli, když v chrámu mnichové začali hlubokými tóny zpívat litanii za mrtvé. Za mrtvé? Ano! Ovšem, byla to modlitba za starého mnicha, který krátce předtím zemřel. Ukončil život plný strádání, prodchnutý pomocí druhým a plný nepochopení a nevděku.


„Ten ale musel mít ošklivou karmu," říkal jsem si v duchu. „Jaký to musel být hříšný člověk v minulém životě, že si zasloužil takovou odplatu."

„Lobsangu!" zazněl za mnou hlas jako rachot vzdáleného hromu a na moje chvějící se tělo začaly pršet rány, které bohužel z tak velké dálky nepřicházely. „Lobsangu! Schováváš se tady a našemu mrtvému bratrovi projevuješ neúctu. Tumáš a tumás!" Rány a spílání náhle jakoby zázrakem ustaly. Otočil jsem rozbolavělou hlavu a pohlédl vzhůru na obrovitou postavu, tyčící se nade mnou, která ve zdvižené ruce dosud třímala těžký klacek.

„Dozorce," pravil nade vše milovaný hlas, „pro malého chlapce je tento trest opravdu tvrdý. Co provedl, že musel tolik vytrpět? Znesvětil chrám? Projevil neúctu Zlatým postavám? Mluv a zdůvodni svoji krutost."

„Pane Mingjure Tundrupe," zakňučel vysoký dozorce chrámu, „ten chlapec tady snil s otevřenýma očima, když měl být se svými druhy na zpěvu litanie."

Láma Mingjur Tundrup, který sám také nebyl nikterak malý, se smutně zadíval na dvoumetrového muže z Kchamu, stojícího před ním. „Můžeš jít, dozorce, vyřídím si to sám," promluvil pevným hlasem. Když se dozorce uctivě uklonil a odešel, můj učitel, láma Mingjur Tundrup, se ke mně obrátil: „Ted pojďme do mého pokoje, Lobsangu, abys mi mohl povyprávět o svých, tak vydatně ztrestaných prohřešcích." S těmito slovy se něžně sehnul a postavil mě na nohy. Za celý můj krátký život byl on jediný, kdo mi dával najevo laskavost, a tak jsem jen těžko zadržoval slzy vděčnosti a lásky.

Láma se otočil a pomalu stoupal vzhůru dlouhou a prázdnou chodbou. S pokorou, ve které byla i horlivost, jsem se ubíral za ním, protože jsem věděl, že z tohoto velkého člověka nemůže nikdy vzejít žádná nespravedlnost.

U vchodu do svého pokoje se zastavil, obrátil se ke mně a položil mi ruku na rameno: „Pojď, Lobsangu, neprovedl jsi žádný zločin. Pojď dovnitř a pověz mi o té mrzutosti." S těmito slovy mě postrčil dovnitř a pokynul, abych si sedl. „Jídlo, Lobsangu, jídlo, že myslíš taky na jídlo, vid? Ano, k našemu povídání si musíme dát jídlo a čaj." Nenucené zacinkal zvonkem a vstoupil sloužící.

Seděli jsme tiše, dokud před námi nestanulo jídlo a pití, a já přemýšlel, kde se vzala ta neomylnost, s níž se vždycky přišlo na všechny mé přestupky, za které jsem byl potrestán téměř ještě dřív, než jsem je stačil spáchat. Úvahy mi znovu přerušil hlas: „Lobsangu! Ty se už zase utápíš v snách! Jídlo, Lobsangu, před sebou máš jídlo a ty, ty jediný ze všech ho nevidíš." Laskavý, žertovný hlas mě přivedl k vědomí, a skoro bezděčně jsem se natáhl po sladkých cukrových sušenkách, které moje chutě pokaždé přiváděly do takového vytržení. Byly to sladkosti přivážené z daleké Indie pro dalajlámu, které jsem ale díky jeho laskavosti směl ochutnat i já.

Nějakou chvíli jsme seděli a jedli, či spíše já jedl, zatímco láma se na mě shovívavě usmíval. „A teď, Lobsangu," pravil, když jsem začínal jevit známky přesycení, „co se to vlastně stalo?"

„Pane," odpověděl jsem, „uvažoval jsem nad strašnou karmou toho mnicha, který zemřel. V mnoha minulých životech to musel být velice zlý člověk. Při tom přemýšlení jsem úplně zapomněl na bohoslužbu v chrámě, a než jsem stačil utéct, přišel na mě dozorce."

Dal se do smíchu: „Takže, Lobsangu, kdyby to bývalo šlo, byl by ses pokusil utéct své vlastní karmě, že?" Zachmuřeně jsem se na něj podíval, protože jsem věděl, že jenom málokdo dokáže předběhnout atletické dozorce, kteří mají tak hbité nohy.

„Lobsangu, k té záležitosti s karmou, ach, jak špatné ji někteří dokonce i tady v chrámu chápou. Udělej si pohodlí, protože ti o té záležitosti trochu obšírněji porozprávím."

Trochu jsem se zavrtěl, abych dal najevo, že si dělám pohodlí. Byl bych si raději hrál venku s ostatními, protože i od tak významného člověka, jako byl láma Mingjur Tundrup byla přednáška pořád jen přednáškou, stejně tak jako i medicína s příjemnou chutí zůstává přece jen dál pouhou medicínou. „To všechno, Lobsangu, znáš, lépe řečeno, znát bys měl, kdybys byl učitelům věnoval pozornost, (o čemž pochybuji!), ale znovu ti to připomenu, neboť se obávám, že pozornost dosud jaksi postrádáš." Poté na mě vrhl pronikavý pohled a pokračoval. „Na Zem přicházíme jako do školy. Přicházíme se učit své lekce. Při první návštěvě školy jsme v nejnižší třídě, protože jsme nevědomí a ještě nic neumíme. Na konci období nám vymezeného buď zkoušky složíme, anebo propadneme. Jestliže projdeme, postoupíme do vyšší třídy, kam se po prázdninách vracíme, Jestliže neuspějeme, vracíme se do stejné třídy, kterou jsme opustili. Propadneme-li, dejme tomu, jen v jediném předmětu, může nám být dovoleno do vyšší třídy postoupit, ovšem s tím, že i tam se dál budeme obírat předmětem našeho neúspěchu."

Promlouval jazykem, kterému jsem dobře rozuměl. Věděl jsem všechno o zkouškách, o selhání v určitém předmětu a o nutnosti postoupit do vyšší třídy, o soutěžení s většími chlapci, ale i o studiu v době, kdy jsem měl mít volno, o učení pod orlím zrakem nějakého starého, zplesnivělého lámy, který už dosáhl takového věku, že dávno úplně zapomněl na vlastní dětství.

Cosi třesklo, až jsem leknutím málem nadskočil. „No vida, Lobsangu, tak přece jsi konečně zareagoval," řekl můj učitel, když sebral stříbrný zvonek, který za mými zády upustil. „Několikrát jsem na tebe mluvil, ale zase jsi byl v myšlenkách kdoví kde."

„Omlouvám se, ctihodný lámo," odpověděl jsem, „ale přemýšlel jsem, jak srozumitelná je vaše přednáška."

Láma potlačil úsměv a pokračoval. „Přicházíme na Zemi jako děti do školy. Jestliže během života jednáme dobře a učíme se to, co zapříčinilo náš příchod, pak se rozvíjíme a čeká nás další život na vyšším stupni. Jestliže se svoje lekce nenaučíme, vracíme se zpátky skoro do stejného typu těla a podmínek. V některých případech člověk v minulém životě projevoval vůči druhým mnoho krutosti. Musí se vrátit na Zem a snažit se svoje přestupky odčinit. Musí se vrátit a vůči druhým projevovat laskavost. Kolo života se otáčí, jednomu přináší nejprve bohatství a druhému chudobu a potom zas naopak, takže dnešní žebrák může být zítřejším princem, a tak to pokračuje z jednoho života do druhého."

„Ale, ctihodný lámo," vložil jsem se do toho, „znamená to tedy, že když je člověk dnes žebrákem s jednou nohou, musel dát v minulém životě useknout nohu někomu jinému?"

„Ne, Lobsangu, tak to bezpodmínečně být nemusí. Znamená to spíš, že ten člověk potřeboval být chudý a potřeboval trpět ztrátou nohy, aby se naučil svoji lekci. Když se potřebuješ naučit číslice, vezmeš si břidlicovou tabulku s pisátkem. Když se máš učit řezbářství, vezmeš si nůž a kousek dřeva. Bereš do ruky nástroje, které jsou k danému úkolu žádoucí. Stejně tak je to s typem těla, které máme. Naše tělo i životní podmínky jsou ty nejvhodnější pro úkol, který potřebujeme zvládnout."

Přemýšlel jsem o zemřelém mnichovi, který stále naříkal na svoji „zlou karmu", a uvažoval jsem, co asi provedl, že si zasloužil tak těžký život. „Ach ano, Lobsangu," promluvil učitel, který mi četl myšlenky. „Neosvícení lidé

stále jen naříkají na řízení karmy. Neuvědomují si, že někdy jsou skutečně obětí špatných činů druhých, a třebaže nyní nespravedlivě trpí, bude jim to v dalším životě plně vynahrazeno. Znovu ti, Lobsangu, připomínám, že stupeň evoluce u člověka nemůžeš posuzovat podle jeho současné situace na Zemi, ani ho nemůžeš zatratit jako zlého, když se zdá být v tísni. Ani bys ho neměl odsuzovat, neboť dokud neznáš všechny skutečnosti, ke kterým v tomto životě ani proniknout nelze, nemůžeš mít správný úsudek."

Hlas chrámových trubek, jejichž ozvěna zněla síněmi a chodbami, nás od hovoru zval k návštěvě večerní bohoslužby. Byly to chrámové trubky? Anebo veliký gong? Přišlo mi, že mám ten gong někde v hlavě, že neustále duní a že mě rozechvívá a přivádí zpátky do života na Zemi.

Citát z knihy Příběh Lobsanga Rampy

Autor Lobsang Rampa

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4 /* Style Definitions */ table.MsoNormalTable {mso-style-name:"Normální tabulka"; mso-tstyle-rowband-size:0; mso-tstyle-colband-size:0; mso-style-noshow:yes; mso-style-parent:""; mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt; mso-para-margin:0cm; mso-para-margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:10.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-ansi-language:#0400; mso-fareast-language:#0400; mso-bidi-language:#0400;}

Vydalo nakladatelství Trigon

Překlad Jitka Badoučková, Petr Pokorný, 1994

ISBN 80-85320-48-7

Aktualizováno ( Neděle, 26 Únor 2012 11:16 )