Barbara Marciniak 

 

Překlad Vlasta Hájková 1996

Vydalo Sdružení Via Lucis Pragae ve spolupráci s firmou Art Graph Computer Praha 1996.

Tuto publikaci lze objednat na telefoním čísle 02/2314032 nebo na adrese překladatele.

---

12. PROBUĎTE SE, DRAZÍ PŘÁTELÉ, Z TOHOTO SNU

Jako části života jste v této chvíli, kdy je na vás požadováno, aby­ste udělali skok ve své víře, dáváni do rovnováhy.

Vyprávíme vám příběhy jejichž prostřednictvím se máte vyvíjet. Můžete si vybrat jestli jim budete věřit nebo ne. Avšak, jestli jim věříte, buďte ochotni je nechat být a poznat chvíli kdy již vám nebudou moci sloužit. Náš celkový přístup a účel proč vám v tomto bodě povídáme právě toto je ten, abychom vás překvapili až do průzračnosti a vytvá­řeli neřešitelné protiklady ve vzorech které vám diktuje vaše mysl, okupující buňky vaší bytosti.Tím, že budete nad našimi slovy uvažovat, změníte se. Budete plněni úžasnou nádherou, stejně jako když vám váš fyzický svět kdysi nabídl starodávné krásy aby­ste je začali prozkoumávat. Vytváříte příležitost k překročení třídimenzionální skutečnosti a ke vstoupení do koridorů času, kde mají světy a reality více druhů a jsou pružnější. Vaším úkolem je aby­ste léčili sami sebe a střežili revír v koridorech času. Sdělili jsme vám mnohé klíče a mnohé zů­stalo neoznámeno. Musíte sami sebe přetvořit jako celkovou sumu síly exis­tence, vyváženou ve vašem stále se rozpínajícím teď.

Příštího dne vešel do mého pokoje, kde jsem se učil ze staré knihy, láma Mingjur Tundrup. „Pojď ke mně, Lobsangu," řekl. „Právě jsem se vrátil od Nejvyššího a teď si můžeme probrat otázky, které tě matou." Otočil se a zamířil do svého pokoje. Když jsem usedl před ním, vytanuly mi na mysli ony věci, které mi vrtaly hlavou. „Pane," pravil jsem, „proč vůči sobě lidé, kteří se vezmou, projevují pak takové nepřátelství? Včera večer jsem pozoroval auru obou těch ragjabů a zdálo se mi, že jeden druhého přímo nenávidí. A pokud se navzájem opravdu nenávidí, tak proč se brali?" Láma na nějakou chvíli zesmutněl a potom promluvil: „Lidé, Lobsangu, zapomínají, že se sem dolů, na tento svět, přicházejí učit. Dřív než se člověk narodí, v době, kdy ještě pobývá na druhé straně života, se předem stanoví, jaký druh, jaký typ manželského partnera mu bude určen. Měl bys vědět, že mnoho lidí se bere v rozpoložení, které lze nazvat žár vášně. Když vášeň odezní, novost a nevšednost se vytratí a okoukanost plodí pohrdání."

Můžeme změnit návykový vztah ve vztah opravdový?
Ano, můžete. Klíčem je vědomá přítomnost v každém okamžiku. Abyste mohli opravdu
milovat, musíte žít v přítomnosti a nesmíte se ztotožňovat se svým myšlením ani se svým
emočním tělem. Svoboda, spása a osvícení spočívá ve vašem uvědomění, že jste Bytím pod povrchem myšlení, tichem pod povrchem duševního šumu a láskou a radostí pod povrchem bolesti. Přestat se ztotožňovat s emočním tělem znamená uvědomit si bolest, a tím ji překonat.
Přestat se ztotožňovat s myšlením znamená být tichým a nezaujatým pozorovatelem vlastních myšlenek a chování.
Jestliže se přestanete ztotožňovat se svou myslí, mysl ztratí svou nutkavou potřebu odmítat realitu, což je příčinou všech konfliktů a bolesti. Jakmile přijmete to, co je, osvobodíte se z područí mysli. Připravíte podmínky pro lásku, radost a klid. Nejdřív přestanete odsuzovat sebe, pak přestanete odsuzovat partnera. Nejlepším katalyzátorem změny v partnerském vztahu je úplné přijetí partnera se všemi jeho vlastnostmi. Tím překročíte hranice svého ega.
Přestanete být obětí nebo pachatelem, žalobcem nebo obžalovaným. Přestanete být vtahováni do nevědomých problémů partnera, takže je přestanete posilovat. Pak se buď rozejdete - s láskou -, nebo budete žít společně v přítomnosti - ve sféře Bytí. Může to být tak jednoduché?
Ano. Tak je to jednoduché.

Zatímco egoické vědomí a všechny společenské, politické a ekonomické struktury, jež toto vědomí vytvořilo, procházejí posledním stadiem zhroucení, vztahy mezi muži a ženami odrážejí stav hluboké krize, ve které se lidstvo nachází. Jelikož se většina lidí stále víc ztotožňuje se svou myslí, vztahy mezi lidmi nejsou zakořeněny v Bytí a stávají se zdrojem bolesti.
Lidé žijí sami, protože nejsou schopni navázat skutečný partnerský vztah nebo nejsou ochotni opakovat šílené chyby ze svých minulých vztahů. Někteří lidé jdou z jednoho vztahu do druhého ve snaze najít naplnění skrze spojení s opačným pohlavím. Jiní lidé zůstávají v dysfunkčních vztazích kvůli dětem nebo ze strachu, aby nebyli sami, nebo prostě ze zvyku.
Nicméně každá krize představuje nejen nebezpečí, ale také příležitost. Jestliže lidské vztahy posilují egoickou mysl a aktivují emoční tělo, proč tento fakt nepřijmout? Proč se s touto situací nesmířit? Proč se vyhýbat vztahům nebo hledat neexistujícího ideálního partnera?

Vzdát se rezistence není tak snadné jako o tom mluvit. Stále ještě nevím, jak to udělat.

Začněte tím, že svou rezistenci přiznáte. Uvědomujte si ji. Pozorujte svou mysl, jak hodnotí situace a lidi. Sledujte svůj myšlenkový proces. Vnímejte energii svých emocí. Uvědomíte-li si svou rezistenci, zjistíte, že nemá žádný smysl. Soustředíte-li se na přítomný okamžik, uvědomíte si svou nevědomou rezistenci, a tím ji překonáte. Nemůžete být vědomí a zároveň nešťastní. Negativní emoce jsou příznakem toho, že se něčemu bráníte. Rezistence je vždycky nevědomá.

Zajisté si mohu uvědomovat svou nespokojenost.

Chtěl jste být nešťastný? Jestliže ne, jak je možné, že nešťastný jste? Jaký to má smysl? Kdo udržuje vaše neštěstí při životě? Říkáte, že si uvědomujete své neštěstí, ale ve skutečnosti se s ním ztotožňujete, a tím své negativní emoce jen posilujete. To všechno je nevědomý proces.

Už několikrát jste se zmínil o potřebě „vzdát se“. Tato myšlenka se mi příliš nelíbí. Zní trochu fatalisticky. Kdybychom přijímali všechno takové, jaké je, přestali bychom se snažit cokoli změnit. Pokrok, jak individuální, tak kolektivní, spočívá podle mého názoru v tom, že nepřijímáme omezení přítomnosti, ale snažíme se vytvořit něco lepšího. Kdybychom to nedělali, dodnes bychom žili v jeskyních. Jak se můžeme vzdát a zároveň něco změnit?

Pro některé lidi má „vzdání se“ negativní konotaci. Tito lidé mají dojem, že to znamená stát se lhostejným. Skutečné vzdání se je však úplně něco jiného. Neznamená to, že bychom se měli pasivně smířit se situací a nic nedělat. Neznamená to, že bychom se měli vzdát svých plánů a pozitivní činnosti.

Vzdát se znamená nebránit přirozenému proudění života. Proudění života lze prožívat pouze v přítomném okamžiku, takže vzdát se znamená přijmout bezpodmínečně přítomný okamžik. Znamená to vzdát se vnitřní rezistence, která nás nutí odmítat to, co je. Tato rezistence je nejsilnější v obtížných situacích, kdy dochází k rozporu mezi realitou a požadavky a očekáváním naší mysli. Jste-li na světě už dlouho, jistě víte, že takové situace jsou poměrně časté. Právě v takových chvílích se musíte vzdát přítomnému okamžiku, chcete-li ze svého života odstranit bolest a zármutek. Přijetí reality vás osvobodí od vaší mysli a znovu vás spojí s Bytím. Rezistence je mysl.

Císař Milinda pozval ctihodného mnicha Nágasenu, aby poctil návštěvou jeho dvůr.
 Posel přišel k Nágasemu a řekl: „Mnichu Nágaseno, císař by tě rád poznal. Přišel jsem tě pozvat.“
 Nágasena odpověděl: „Chceš-li, tak půjdu. Ale promiň, není tady žádný Nágasena.. To je jen jméno, jen dočasná nálepka.“
 Dvořan oznámil císaři, že Nágasena je velmi divný člověk: odpověděl, že přijde, ale řekl, že tady není žádný Nágasena. Císař hořel zvědavostí. Nágasena přijel včas v královském voze a císař jej uvítal u brány. „Vítám tě, mnichu  Nágaseno!“ pravil.
 Když to mnich uslyšel,, začal se smát. „Přijímám tvé pohostinství jako Nágasena, ale pamatuj si, že tady není nikdo, kdo se jmenuje Nágasena.“
Císař řekl: „ Mluvíš v hádankách. Když ty nejsi ty, kdo tedy přijal moje pozvání? Kdo odpověděl na mé přivítání?“

Ukázka z knihy:

Osudový partner

 

Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu ... Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést ... Kráčej vedle mě a buď můj přítel.

Někdo se mě zeptal, zda existuje člověk, se kterým je nám osudem dáno žít celý život. Přišla tato odpověď z vesmíru:

Ten, koho potkáte vás učí a když pochopíte, odchází. Není tam natrvalo a záleží jen na vás, zda ho budete chtít mít a držet se starého, či pojmete něco nového. Vše je o učení. Takže se nedá říci, že některý vztah je trvalý. Je to o mně, zda chci, aby byl trvalý nebo chci, aby
se změnil v přátelství. Vše je v prožitku touhy člověka a podle toho se mu mění svět. Čím více opouští sny a touhy, tím více si vystačí sám a neprahne po přízni toho druhého.

Každý hledáme v životě toho "pravého partnera.".Ptáme se: "Kdy už přijde ten pravý?" Chceme spojit svůj život s někým, s kým se shodneme úplně ve všem a bude nám připadat jako součást nás samých. Ale kdo to vlastně ten pravý partner je? Většinou to bývá naše osudová láska.
Přijde někdo, kdo nás tak hluboko zasáhne, že si myslíme, že s nikým jiným nedokážeme být tak šťastni jako právě s tímto člověkem, a tak se tomuto partnerovi úplně odevzdáme.

předmluva

    Tenkrát, zrovna jsem se cítila velmi opuštěná, během své propagační cesty s knihou Sluneční znamení, jsem bydlela v hollywoodském hotelu Roosevelt v apartmá č. 1217 (strašilo v něm a nový majitel je přečísloval na 1221).
    Najednou někdo zaklepal na moje dveře. Psal se rok 1970. Měsíc -leden. Den - Nový rok.
    Pár roků předtím, když jsme si povídali s Lucillí a Davidem Kahnovými v New Yorku (tehdy to byl můj domov), sklouzli jsme do uvažování o mistrech, avatarech, o lidech z jiných planet a guru. David Kahn, který mezitím zemřel, byl poradcem dobře známého a milovaného mystika Edgara Cayce - dodával mu odvahu prosadit svůj neobyčejný talent a finančně ho podporoval v jeho začátcích.
    Již dlouhý čas jsem byla fascinovaná starověkým tibetským úslovím "Když je žák připraven, učitel se dostaví", a tak jsem položila Davidovi otázku:
    "Co to přesně znamená?" chtěla jsem vědět. "Jak se takový učitel dostaví?
    Copak jen tak přijde a zaklepe jednoho dne nebo večera nečekaně na dveře, a když je otevřu, bude tam prostě stát?" .
    David a Lucille se podívali jeden na druhého se záhadným úsměvem. Pak se David ke mně otočil a tiše odpověděl: "Jo, ... tak nějak." Teď se můžeme opět vrátit zpět, do apartmá č. 1217 v hollywoodském hotelu Roosevelt, I. ledna 1970.
    Když jsem otevřela, spatřila jsem, že na prahu stojí zavalitý muž, podobný nejspíš tak Buddhovi. Měl na sobě nesourodou kombinaci elegantního obleku jako obchodník, semišové mokasíny - a turban bílý jako padlý sníh, upevněný uprostřed špendlíkem s perlou. Měl neodolatelný, skoro dětský úsměv, a jak se vzápětí ukázalo, okouzlující, půvabné chování. Brzy jsem se dozvěděla, že se stal "zasvěcencem" Hatha Jógy a Zen buddhismu a strávil třicet let v indickém klášteře, pod přísahou mlčení. Nikdy předtím jsem neslyšela o nikom, kdo by byl současně hathajogín a buddhista, ale nebylo se čemu divit, protože jsem ještě stále byla v takových věcech nováčkem. Jeho pleť byla matně olivová a z chlapecké tváře na mě hleděly černé pronikavé oči.

Výňatky duchovních zákonů podle knihy Kurta Tepperweina Duchovní zákony:

Zákon lásky

Láska je základním zákonem síly, již říkáme Bůh.
Když se naučíme milovat a dokážeme to spojit s moudrostí, jsme dokonalí. Dokud jsme na Zemi, je naším úkolem – smyslem našeho života – naučit se milovat. To neznamená jen lásku k partnerovi, nýbrž lásku všeobecnou, všeobsahující, která nevylučuje nic a nikoho a stává se tak poslem lásky boží. Milovat znamená také využít všech možností jak být nadějí pro své bližní.

Zamilovanost a pravá láska jsou tak rozdílné jako květ a plod. Plod se objeví, až když květ uschne a odpadne. Láska znamená chápající a vědomé přijímání nedokonalosti. Láska není žádný vnější projev, nýbrž základní proměna našeho bytí. V lásce potkáváme vždy právě toho partnera, který je odrazem nás samých. Jen takového partnera jsme schopni k sobě přitáhnout podle zákona rezonance. Často hledáme lásku v partnerském vztahu jenom proto, že nejsme schopni milovat sami sebe. Každý má vědomě či nevědomě o sobě vytvořený nějaký ideální obrázek a neakceptuje proto, že skutečnost je jiná. Protože zevnějšek je jen odrazem vnitra, odmítá i svůj zevnějšek. Ale ideální obrázek je cílem. A cíle můžeme dosáhnout jedině tehdy, když se vydáme na cestu.
Odmítání svého vlastního já takového, jaké je, odpovídá našemu pocitu, že jsme měli být jiní. Ale jiní budeme, jedině když se změníme. Tuto možnost máme v každém okamžiku. Můžeme ji však využít, jedině když se nejprve přijmeme takoví, jací jsme, a jako takoví se budeme mít rádi.